Translate

úterý 5. prosince 2017

Zase to kamení

Už jsem vám v jednom článku ukazovala dvě taštičky prošité vzorem, který připomíná kamení. Tento vzor se mi moc líbí a ještě ho u mě určitě mnohokrát potkáte. A co se mi na něm vlastně tak líbí? Líbí se mi jeho možnosti. Můžu tento vzor použít třeba stokrát a troufám si tvrdit, že pokaždé bude výsledek jiný. Může být jednobarevný podklad nebo třeba batikovaný, batika může být jen z barev tón v tónu a nebo z více různých barev, nitě můžou být pokaždé jiné - jednou kontrastní, jednou tón v tónu, prostě možností je opravdu velké množství. A mě baví zjišťovat, co se stane, když použiju světlejší barvu na prošívání, když použiju tmavší, která část se zvýrazní, prostě mě baví hrát si. Ale to už jsem tu psala. Celá moje práce je ve skutečnosti hra s barvami a vzory. Není to nádherné? Mně to nádherné připadá. A pokaždé se koukám s radostí na výsledek, který mi vznikl pod rukama. Stejně tak jsem se dívala i tentokrát. Látky jsem už měla nějakou dobu proquiltované, jejich fotky jsem vám už ukazovala na své facebookové stránce, a teď se mi podařilo z nich ušít taštičky, které vidíte zde.

Fialová je spíše tón v tónu a ta druhá naopak. Pro každého něco. Tedy pravda, pro milovníky béžové a hnědé to moc není. Ale třeba i pro ty časem něco vytvořím. A tyto dvě taštičky najdete u mě v obchodě na Fleru.










Hezký večer
Jana

úterý 28. listopadu 2017

Bílá a černá

Před nedávnem jsem tu uveřejnila článek s názvem Černá a bílá, v němž jsem ukazovala dva černé polštáře s bílým prošíváním. Tak teď je tomu skoro naopak. Černé prošívání na bílém základě doplněné černou zadní stranou.

Vznik těchto polštářů nebyl vůbec plánovaný. Když jsem jela na konci října na sraz patchworkářek z FB skupiny Patchworkářky do Prostějova, potřebovala jsem si nachystat nějaký sendvič na quiltování, abych měla na čem quiltování ukazovat. Vzala jsem si pro jistotu sendvičů více a mezi nimi byly i dva z bílé látky v takovém netradičním rozměru cca 32 x 52 cm. Na srazu jsem spíš povídala než quiltovala, i když taky jsem něco na přání ukázala, a tak jsem samozřejmě všechny nachystané sendviče nevyužila. Sice jsem si mohla sednout ke stroji a začít už tam něco tvořit, to já ale nedokážu. Na tvoření potřebuju klid a samotu, jinak se nejsem schopná soustředit. Anebo se do práce ponořím natolik intenzivně, že nevnímám okolí a pak každý pokus o rozhovor nebo každý dotaz beru jako nepříjemné vyrušení. A protože jsem na srazu nechtěla být nepříjemná, nechala jsem si tvoření na doma.

Při pohledu na nachystaný materiál jsem dostala chuť ho prošít černou nití. Stále raději sahám po černé niti. Nevím proč, ale hodně mě to k ní táhne. A co se týká vzoru, tak jsem využila prvky, které se používají spíše při kreslení. 
Musím přiznat, že jsem si quiltování moc užívala, líbilo se mi, jak vlastně nevím, co z toho bude a jestli se mi to bude líbit. A přidám jednu informaci pro ty, které se už účastnily mých kurzů - oba vzory jsem si nejdřív nakreslila na papír, abych získala jistotu v jejich vedení. Stačilo mi nakreslit si je jednou, dvakrát, protože už přece jen mám určitou zkušenost, ale nakreslila jsem si je. To jen pro ty, co stále kreslení podceňují.

Když jsem polštáře dokončila, prošla kolem dcera a povídá "Ty budou jen na ozdobu, že? Ta bílá není moc praktická." Podotýkám, že dcera má necelých 11 let a už v tomto věku jsme ji naučili hodnotit věci podle toho, co je a co není praktické. To mě přivádí k zamyšlení, zda opravdu vše musí být praktické. Nestačilo by, kdyby to bylo třeba jen hezké? Kdyby nám to dělalo radost?
Sama jsem se dlouhou dobu prala s myšlenkou, že je potřeba, abych dělala praktické věci, protože jinak to ode mě nikdo nekoupí. Musí to mít nějaký užitek, nějaký smysl. A za smysl a užitek jsem nepovažovala čistou prostou krásu. Pohled na něco, co nás zahřeje u srdce. Proto jsem se dlouho bránila obrazům a vznikl jen sem tam nějaký, ačkoliv bych jich ráda tvořila mnohem více.

Když se dívám na tyto dva polštáře a na obraz, který jsem ukazovala v minulém článku, tak si myslím, že mám už čistě praktické období za sebou. Už nemám chuť nechávat se omezovat tím, zda bude výsledek praktický či nikoliv. Už potřebuju dělat to, co cítím a přesně v takové podobě, jakou vidím ve svých představách. I kdyby to měla být čistě bílá předložka na chodbu, tak když budu cítit potřebu ji udělat, udělám ji.

A jak to tak bývá, když o něčem přemýšlím, narazím na nějaké vyjádření, na nějakou informaci k danému tématu. Stejně tak tomu bylo i teď. Ráda chodím do knihovny a kromě půjčování knih si občas ve studovně čtu časopisy. A v časopise Týdeník Echo č. 37 jsem narazila na rozhovor  s malířem Romanem Traburou, který dostal (pro mě) zajímavou otázku:

"K čemu obrazy dneska vlastně jsou?"

A jeho odpověď se mi velmi líbila.

"To je mi celkem jedno, tím se moc nezabývám. ...... Tehdy mě hodně oslovilo starořecké pojetí umělce jako média, skrze nějž promlouvají bohové. To se pro mne stalo vlastně krédem. Jako když píšeš báseň, když máš inspiraci, prostě musíš a je ti jedno, k čemu to je. Tohle pak řeší obchodník nebo kunsthistorik.".

Tak teď ještě najít toho obchodníka, který za mě bude řešit tu obchodní stránku věci.









Oba polštáře najdete v mém obchodě na Fleru.

Hezký večer
Jana

pondělí 27. listopadu 2017

Sluneční

Asi tak před dvěma lety jsem si vymyslela obraz - art quilt.. Měla jsem v hlavě jasnou představu a začala ji rychle uskutečňovat. Nejdříve jsem bílý čtverec proquiltovala vzorem různě velkých bublinek (koleček) a tím jsem taky skončila. Nebyla bych to totiž já, abych si nevymyslela něco komplikovaného, zdlouhavého a časově náročného. Občas se ale stane, že nadšení při časově náročných věcech po nějaké době vyprchá a věc pak zůstane nedokončená a čeká na správný okamžik.
Tento obraz čekal na správný okamžik dva roky, budu-li za správný okamžik považovat jeho dokončení.
Po quiltování, které jsem udělala bílou nití a které mělo za cíl pouze vytvořit kulaté obrysy, následoval štětec, barvy a vymalování každého kolečka. Umíte si určitě představit, jak to asi dlouho trvá. Možná neumíte, pokud jste něco podobného nezkoušeli. Takže jsem chvíli malovala, ale velmi rychle jsem zjistila, že akci, na kterou jsem chtěla mít obraz hotový, určitě nestihnu. Tím odpadl hnací motor a motivace (ano, termín je pro mě celkem významným motivačním faktorem). Obraz jsem tedy odložila a dělala jiné věci. Za čas jsem dostala chuť zase chvíli malovat kolečka a pak to zase přešlo. A pak zase. A zase. A tak to šlo asi dva roky.
Když už mi chyběl opravdu kousek, tak se ozvaly patchworkářky z Brna, jestli bych jim něco neposkytla na výstavu. Většinu těch zajímavějších věcí, které jsem letos vytvořila, už nemám, tak jsem se rozhodla, že obraz dokončím a společně s pár dalšími kousky ho na výstavu zapůjčím.
Díky tomuto pevně stanovenému termínu a mému slibu jsem obraz skutečně dokončila. Sama jsem za to velmi vděčná.
Možná byste teď čekali, že napíšu, že něco podobného už nikdy, ale fakt nikdy dělat nebudu. Ale když já nevím. Moc se mi tento způsob vyplňování prostoru líbí a abych pravdu řekla, ještě v dobách, kdy jsem měla vymalovaných pouze pár koleček, se mi už v hlavě honila představa nejméně dalších dvou obrazů tohoto typu. Takže je zcela možné, že se do nějakého zase pustím. Nebude to hned, protože nejbližší plány jsou trochu jiné, ale časem, kdo ví.
Velikost obrazu je 65 x 65 cm.
A pokud by vás zajímaly i jiné věci, které jsem zařadila do své sekce "artquilt", nakoukněte sem. Nejsou to jen nástěnné quilty, zařadila jsem tam i sedák, protože to tak cítím a protože si myslím, že podmínkou pro označení art quilt není to, že výrobek musí viset na zdi. A navíc jsme v oblasti textilu, který se dá využít opravdu mnoha způsoby.






Hezký den
Jana

pondělí 20. listopadu 2017

Do budoiru princezny Bosany

Už vícekrát jsem se zde zmiňovala o různých soutěžích, které probíhají na Fleru, a kterých se se svými výrobky ráda účastním. Ve skutečnosti mi vůbec nejde o soutěž. Nejde o to, že bych chtěla vyhrát. Ostatně výherce vlastně nic moc nezíská, kromě dobrého pocitu. Mám je ráda proto, že jsou pro mě výzvou. Vždy je stanoveno nějaké téma, které se má ve výrobku projevit a toto téma mě nutí jít jinými než vyšlapanými cestami, myslet jinak, spojovat věci, které by mě třeba vůbec nenapadly. Tyto soutěže jsou pro mě prostředkem, jak ze sebe dostat něco nového. Možná si řeknete, že si přece takové téma mohu stanovit sama. Ano, to je pravda. Třeba si můžu říct, že budu tvořit na téma les a něco ztvárnit. U těchto soutěží je ale navíc ještě jeden bonus, a to možnost vidět pohled dalších tvůrců na stejné téma. A vždy je velmi překvapivé, jak stejné téma každý ztvární úplně jiným způsobem. A to mi zase dává jakousi zpětnou vazbu, kdy se mohu na věc podívat tak trochu očima jiných a vidět něco, čeho jsem si třeba vůbec nevšimla. Vidět další úhly pohledu. To je velmi poučné, alespoň pro mě a rozšiřuje mi to obzory.

Ze všech uvedených důvodů mám tyto flérovské soutěže ráda. Jednou z nich je soutěž klubu Mařena (materiál řemesly napříč), která ovšem zřejmě končí. Je otázkou proč. Možná je to zkostnatělostí stávajících správců, kteří raději odepíší celou soutěž, než aby změnili postoj nebo předali otěže jiným. Možná je to nedostatkem tvůrců, kteří by byli ochotni tvořit jen tak, nebo kteří by si našli čas v nabitém kalendáři objednávek. Těžko říct. Já jen vím, že jsem z klubu na chvíli odešla proto, že jsem měla pocit omezování v rozletu. Že místo, aby zadané téma bylo inspirací, vyžadovalo se jeho doslovné ztvárnění. To se ale po malé revoluci v textilní sekci změnilo a popravdě řečeno, je mi velice líto, že tento klub možná končí. "Možná" píšu proto, že je ještě stanoven termín na debatu ohledně jeho budoucnosti. Ale nějak mám pochybnosti. Je mi to líto i proto, že pro tento klub byl důležitý samotný výrobek. Měl vždy vyčnívat nad tím, co běžně děláme. Jsem sice i v jiných klubech, ale tam je důležitost výrobku potlačena důležitostí fotografie. Bohužel je pravda, že jsme na netu a že fotka je to, co upoutává. Fotka je to, co případný zákazník uvidí nejdříve a co rozhoduje to tom, zda se zastaví, či zda půjde dál, aniž by se nějak zabýval vlastním výrobkem. Jenže mám pocit, že zajímavost fotky začíná být důležitější než zajímavost nabízené věci. To mě mrzí, protože pro mě je důležitá právě ta tvorba. Ale třeba je to signál, abych více vyšla mezi lidi. Abych nezůstávala jen ve virtuálním prostředí, ale zúčastnila se třeba nějaké výstavy.  Jedné takové malé výstavy se s několika svými výrobky zúčastním tento víkend. Bude to v Brně, na Vinohradech, v Klubu seniorů na Bzenecké ulici 19. Přijít můžete v pátek od 14 do 19 hodin a v sobotu od 10 do 17 hodin. Uvidíte tam výrobky od patchworkářek z Vinohrad a jistě i od dalších tvůrkyň.

Ale ještě se chci vrátit k Mařeně. Díky ní jsem vytvořila podle mého názoru většinu svých nejlepších věcí. Určitě mezi ně počítám tento a tento sedák, obraz inspirovaný amazonským pralesem a pak obraz na téma Keltové a Germáni.  Ne všechna témata mi úplně sedla, třeba tvoření na téma Jára Cimrman sice bylo vtipné, ale když vytváříte něco, o čem nevíte, jestli to vůbec k něčemu bude (tak jako všechny vynálezy Járy Cimrmana), tak byste z toho asi taky nebyli moc nadšení. Díky tomu jsem zjistila, že nejsem typ na vtipné výrobky. Beru to vážně a snažím se ze sebe vydolovat to nejlepší, co se ve mně v daný moment nachází.

A proč to všechno píšu. Samozřejmě proto, že vám chci ukázat výrobek do posledního kola Mařeny. Tématem tentokrát bylo Fimfárum od Jana Wericha a mohli jsme si vybrat jakoukoliv filmově ztvárněnou pohádku (tento ročník byl filmový). Já jsem si vybrala pohádku Tři veteráni, nechala se inspirovat pohádkovým královstvím laděným mírně do orientálního stylu a barevností královského rádce. Výsledkem je tento sedák do budoiru princezny Bosany.


Sedák má v průměru 45 cm, na výšku 15 cm, krásně se na něm sedí (jako ostatně na všech mých sedácích), vyplněn je EPS kuličkami (polystyrenové kuličky), které jsou umístěné v samostatném obalu. Je tedy možné povlak sundat a vyprat. 


Sedák je ušitý z ručně barvených látek a samozřejmě podle mého vlastního návrhu. 


Jak aplikace tak i vzor pro quiltování jsem volila tak, aby působily lehce orientálním stylem stejně jako pohádkové království.


Jak je u mě zvykem, nepoužívala jsem žádné drahé speciální quiltovací nitě. Zelená nit je úplně obyčejná PES niť Belfil-S a červená je bavlněná Triana. Prostě to, co mám běžně doma v šuplíku s nitěmi.
A aby spodní strana nepřišla úplně zkrátka, tak jsem ji také trochu ozdobila.




A pokud se vám líbí, je k zakoupení v mém obchodě na Fleru.

Jako pokaždé vyšel k tomuto tématu blog s výrobky všech zúčastněných tvůrců a podívat se na něj můžete zde. A jste-li registrovaní uživatelé Fleru, pak můžete pro výrobky, které jsou vašemu srdci nejbližší, i hlasovat.

Hezký večer všem.
Jana

pondělí 6. listopadu 2017

Volné quiltování - video

V minulém příspěvku jsem slíbila video, na kterém je vidět, jak se quiltuje, nebo spíš jak já quiltuju vzor použitý na polštářích. Nevím, jaký tento vzor má název, pokud nějaký má, a vlastně to pro mě vůbec není důležité. Při šití. Při komunikaci s ostatními nebo psaní článku by bylo hezké, kdybychom měli společné pojmenování vzoru. Třeba se ke mně nějaké donese, do té doby zatím bez názvu.


Jak vidíte v levém spodním rohu, není vzor úplně ideální. Je to proto, že tento vzor je potřeba šít vždy od nějakého základu. Od kraje, od nějaké linky jako zde:


Potřebujete se prostě vždycky mít od čeho odrazit. A já jsem si při quiltování na video žádný základ neudělala. Proto se v jednom okamžiku vzor ocitl ve vzduchoprázdnu. I to je důležité si uvědomit, proto jsem video nechala tak, jak je a nenatáčela nové.

Tento vzor nemusíte šít jen takto nepravidelně, můžete ho šít i pěkně do řady (jestliže vám to tak vyhovuje), jak vidíte zde.


Pokud byste chtěli šít vzor tímto způsobem, pak vám doporučuji si nejdřív na látku nakreslit rastr a šít podle něj. Bez pomocných linek byste asi těžko udrželi stejnou velikost. Zde jsem naznačila, jak s takovým rastrem pracuji. Je důležité mít bod nejen pro začátek a konec obloučku, ale také pro jeho výšku.


A v tomto případě začínám na kraji látky v pravém nebo levém dolním rohu. Záleží na tom, odkud se vám lépe šije. Mně se šije lépe zprava doleva, proto jsem začínala vpravo. Když jsem dojela nakonec řady a chtěla šít stejným způsobem zpět, tak jsem zjistila, že zleva doprava se mi nedaří držet stejné obloučky. Proto jsem vždy začínala vpravo.
Zatímco na videu vidíte, že jsem postupovala od nejmenšího obloučku k největšímu, u šití v řadě to dělám obráceně. A to proto, abych si nejdříve vymezila celý prostor, který bude vzorem pokrytý, a ten pak teprve vyplním dvěma menšími obloučky. Takže zde šiju zcela opačně - od největšího k nejmenšímu. Ale je to samozřejmě můj postup. Každému vyhovuje trochu něco jiného, tak je třeba si postup přizpůsobit podle svých potřeb.

A teď už to video.


Hezký večer
Jana

pátek 3. listopadu 2017

Černá a bílá

Pokud jste pravidelnými návštěvníky mého blogu, zvykli jste si určitě na záplavu barev. Ruční barvení látek je ostatně jedním ze znaků mé tvorby. Díky němu vznikají krásné, zářivé barvy, které jsou od komerčně tištěných látek snadno rozpoznatelné. Ale ne pokaždé mám chuť pracovat s barvami. Občas přijde chvíle, kdy vím, že pro daný okamžik jsou černá a bílá tou správnou volbou.

Takový okamžik přišel nedávno a současně s ním i pochybnosti. Když stále používám barevné látky, nebude to divné, že najednou budu mít jen černobílý výrobek? Bude to zapadat do zbytku mé tvorby?  Když jsem se nad těmito otázkami více zamyslela, uvědomila jsem si, že ta hlavní otázka, která se za tím vším skrývá, je "Co na to řeknou lidi?". Ano, to je ten problém, proč jsem váhala. Kdo už je trochu obeznámen s tím, co vyrábím, tak to pro něj najednou bude změna. A jak se mu to bude líbit? Bude s tím souhlasit? Důležité pro mě bylo, že jsem si tuto skutečnost uvědomila. Často, rozhodně častěji, než by nám bylo milé, se při malých i velkých krocích v našich životech rozhodujeme podle ostatních, nikoliv podle sebe. Kolikrát v životě jste chtěli udělat něco, co vás opravdu lákalo, ale nakonec jste to neudělali, protože by se to někomu jinému nelíbilo, nebo jste nevěděli, jak by na to reagovali ostatní? Já jsem určitě takových věcí neudělala spoustu. Nebo jsem je udělala jinak, než jsem skutečně chtěla. Jenže co potom přijde? Určitě nepřijde radost, protože jste věci neudělali tak, jak jste skutečně chtěli. Bylo to jen napůl. Nebo úplně jinak.

Často nás zaplaví pocit, že máme obrovskou chuť něco udělat, přijde nový nápad, ale my to ubijeme "rozumnými" argumenty typu to se nehodí, to se nedělá, to přece nejde, to si nemůžu dovolit, jak bych vypadala, co na to řeknou rodiče (bratr, sestra, manžel, děti, sousedi atp.).
Já jsem se kdysi rozhodla, že udělám maximum pro to, abych šla tam, kam mě srdce táhne a tyto "rozumné" argumenty vypouštím. Často se v moudrých knihách dočtete, že přesně to máte dělat. Jestliže máte chuť jít na procházku, je potřeba jít na procházku, i když máte pocit, že jste zavaleni horou práce, kterou snad ani nemůžete zvládnout. Právě na té procházce můžete dostat nápad, který vám pomůže si práci výrazně zjednodušit. Když si ovšem tento oddych neumožníte a volání vnitřního hlasu nevyslyšíte, nápad do vaši přeplněné mysli nemá kudy přijít. Zrovna včera jsem přemýšlela nad dalším výrobkem do možná posledního kola soutěže klubu Mařena na Fleru a žádný nápad ne a ne přijít. Venku začalo svítit sluníčko, tak jsem vzala psa a vyrazili jsme na procházku. A najednou jsem věděla, co budu dělat. V hrubých rysech, protože si to musím rozkreslit, ale to stačí. V takových okamžicích je důležitá základní představa, od které se potom můžu odrazit.
Ale nemusí to být jen procházka. Může to být třeba chuť umýt nádobí (ano, i ta se u mě občas dostavuje). Nebo něco dobrého uvařit. Nebo uklidit. Možností je spousta a všechno to jsou činnosti, které vás odvedou od problému, který řešíte a na chvíli vám vyčistí hlavu.

Přiznávám, že ne vždy se mi mé předsevzetí daří plnit na sto procent. Také mám v zásobě plno rozumných argumentů, kterými si vysvětluji, proč to nejde. V poslední době mám stále větší chuť tvořit více textilních obrazů (artquiltů), ale ještě stále se tomu trochu bráním. Ještě stále nacházím rozumné důvody, proč to nejde. Ale obrana už slábne, tak věřím, že brzy se nějaký na mém blogu objeví. Tedy kromě toho, který je ve výrobě už cca 2 roky, a který zrovna po chvílích dodělávám.

Když jsem tedy zjistila, co za mými pochybnostmi stojí, už mi nic nebránilo se pustit do quiltování bílou nití na černém podkladu.


A pomohla mi ještě jedna věc. Nedávno jsem si půjčila z knihovny knihu Kraď jako umělec, jejímž autorem je Austin Kleon. Kniha není rozsáhlá, ale našla jsem v ní několik zajímavých myšlenek a mezi nimi i tuto: "Nedělej si hlavu s autorskou jednotou - tvé dílo je sjednoceno pouhou skutečností, že jsi jeho autorem".

Takže si přestávám dělat hlavu s tím, jestli je mé dílo jednotné a co si o tom kdo bude myslet a dělám věci, na které mám chuť. Ale popravdě řečeno, většinou jsem to tak už dělala, jen se občas objeví červík pochybností, aby zahlodal a zjistil, jak to myslím vážně.



Ještě jsem si vzpomněla na jednu příhodu, která souvisí s těmito polštáři. Odvezla jsem dceru do ZUŠ ve Vyškově o odešla s papíry, tužkou a pastelkami do kavárny. Objednala jsem si kávu a začala kreslit návrhy. Nejen quiltovací vzory doporučuji kreslit na papír. I návrhy hotových výrobků je dobré si nakreslit. Zaprvé proto, abyste viděli, jak to bude vypadat (v hlavě bývá představa občas trochu zkreslená), a zadruhé proto, že nápady z hlavy převedete na papír a pak už je tam nemusíte dále uchovávat. A tím se vám uvolní místo pro nápady nové.
Takže jsem seděla v kavárně a kreslila, když najednou z vedlejší místnosti začala nakukovat holčička. Párkrát se objevila a zvláštně na mě dívala. Když pak s maminkou odcházely, ukazuje holčička na mě a říká mamince "Dívej, já jsem ti to říkala".
Myslím, že jí připadalo zvláštní, že nějaký dospělý člověk sedí v kavárně a jen tak si kreslí a bylo to pro ni tak neobvyklé, že musela nakouknout několikrát. Vlastně je to smutné, když děti považují kreslení u dospělých za něco tak exotického. Za něco, co asi dospěláci nedělají. Možná bychom měli častěji odložit naše dospěláctví a více si hrát. Této věty by se ale mohl chytit můj bratr a říct mi, že bych s nimi tedy měla častěji hrát deskové hry. Jenže ty mě fakt vrcholně nebaví. Jsou i jiné způsoby hraní. Třeba si vzít pastelky a nějaké krásné kreativní omalovánky, kterých je v současné době na trhu velké množství, a pustit se do vymalovávání. Odpočinete si a ještě vám pod rukama vznikne něco pěkného, aniž byste na to museli vynaložit velkou námahu nebo museli mít nějakou speciální dovednost.





Jak se šije základní výplňový vzor jsem natočila i na video, které stáhnu na YouTube v nejbližší době. A pokud jste ještě neviděli žádné mé video, můžete nahlédnout sem.

Hezký den
Jana


čtvrtek 26. října 2017

Trochu jsem barvila

Od té doby, co pořádám kurzy barvení látek, se ve mě opět probouzí chuť k barvení. Ne že bych ji před tím neměla, ale barvila jsem si látku vždy na konkrétní výrobek, věděla jsem přesně, čeho chci dosáhnout. Teď jsem dostala chuť dělat pokusy. Jen tak si zkoušet kombinovat různé barvy, lít je přes sebe a čekat, co to udělá. Jestli výsledek odpovídá tomu, co jsem předpokládala, nebo jestli přijde překvapení.

Jsem za tento posun ráda, protože už mi chyběla radost, kterou jsem zpočátku cítila pokaždé, když jsem vytahovala nově nabarvené kousky látek a radovala jsem se z toho, jaké mi zase vyšly krásné a neočekávané barvy. Možná jste z mých příspěvků o zkoušení nových barev postřehli, že tam už není moc nadšení. Nebylo, protože využíváním kupovaných, od výrobce namíchaných barev, jsem často dostala barvu podobnou nějaké, kterou už mám, nebo která se třeba jen nepatrně liší.

Důvodem, který mě přivedl k pokusům a hraní si s barvami, byly účastnice kurzů. Když je při barvení sleduju a poslouchám jejich radostné výskání, když vytáhnou z pytlíku novou barvu, když vidím jejich nadšení a skutečně rozzářené oči, dostala jsem obrovskou chuť tyto pocity opět zažívat. To ovšem znamená, že se budu muset posunou zase o kousek dál a zkoušet nové věci. Konečně snad přijdou na řadu způsoby barvení, které jsem už dávno okukovala, občas lehce vyzkoušela a pak je zase pustila. Třeba shibori. Touto technikou mohou vznikat nádherné vzory. Kdysi jsem ho používala na hedvábné šály- pár kousků najdete zde (a už je to neuvěřitelné čtyři roky), tak teď přišel čas zkusit shibori i na bavlněné látky k dalšímu využití. Nebo různé mandaly, nebo barvení shěhem či ledem, nebo kombinaci batiky s tiskem a další a další a další. Možností je fůra a myslím že celý život by nestačil na to, aby je člověk všechny vyzkoušel.

Takže jako vždy, cílů mám před sebou hodně, teď už je jen uskutečnit.

A zde jsou první kousky. Jedná se o půlmetrové kusy látek šíře 150 cm.





Hezký večer
Jana

pátek 20. října 2017

A ještě dvě taštičky

Jak jsem se včera zmínila, z mého barvícího pokusu vznikly čtyři taštičky. Dvě jsem vám ukázala včera a dnes jsou na řadě další dvě. Včera jsem je nechtěla do článku zahrnovat ze dvou důvodů. I když jsou z téže látky, jsou úplně jiné. Jak tvarem a velikostí, tak zejména vzorem. A tím druhým důvodem bylo hádejte co. No ještě nebyly hotové. Proquiltováno jsem měla ale nebylo ušito. Do takových situací se dostávám docela často. Ostatně i na kurzech říkám, že mě vlastně šití moc nebaví. Baví mě výtvarná stránka věci. Barvení, quiltování, malování, prostě chystání materiálu, ze kterého se pak ovšem musí něco ušít. A tady se často zaseknu. Materiál mám, jen není nikdo, kdo by to dodělal. Ale abych na sebe nebyla zase tak moc přísná, občas něco dodělám. Vlastně častěji než občas. Jinak bych neměla co nabízet ve svém obchodě na Fleru, neměla bych co vozit na kurzy (i když tam klidně můžu vzít polotovar) a hlavně bych vám neměla co ukázat zde na mém blogu. Takže přiznám se, že i tento blog je pro mě určitou motivací, abych výrobky dotahovala do konce.

Tím končím dnešní uvažování, protože venku je krásně a já si půjdu alespoň na chvíli užít možná už poslední krásné dny na procházce se psem. Miluju tyto podzimní dny, kdy sluníčko září na žluté a červené listí stromů, všechno hraje barvami, ještě je příjemně teplo, ale přesto už je ve vzduchu cítit určitý chlad. Taky se ráda procházím hromadami spadaného listí, které mi šustí pod nohama. Bohužel je v současné době považované za správné, když je listí uklizené. A tak současný "správný" hospodář opadané listí rychle sesbírá, čímž mě ovšem připraví o potěšení. Ale předevčírem jsem se ještě stihla pobrouzdat v hromadách listí, které spadlo s krásných vzrostlých stromů na školní zahradě u nás ve vesnici. Stihla jsem to ovšem tak tak, protože kousek vedle už pan školník popadané listí sbíral sekačkou na trávu, aby bylo vše pěkně upravené. Ale když já mám tak ráda tu neupravenou přírodu!

Koukám, že jsem před předchozím odstavcem slibovala, že už končím, tak teď už opravdu končím.
Zde jsou fotky obou taštiček, jedna je opět hnědomodrá a druhá v podzimních tónech, když máme ten podzim. A obě dvě, stejně jako tu včerejší podzimní (modrohnědá už není) můžete najít v mém obchodě na Fleru.







Hezký den
Jana

čtvrtek 19. října 2017

Na kameni kámen

Nedávno jsem barvila látky, už přesně nevím na co, a dostala jsem chuť si trochu pohrát. Opravdu jen trochu, protože jsem si na hraní vyhradila jen 2 menší kousky látky. Na nich jsem zkombinovala tyrkysovou s béžovou a zlatožlutou s béžovou. Výsledky nebyly úplně podle mé představy, ale ne vždy se podaří naplnit mou představu. Někdy, obávám se, je má představa dokonce nenaplnitelná.

Už jsem se, tuším, setkala i s otázkou, jak mě spojení určitých technik napadlo, jestli jsem to někde viděla, nebo jak jsem na to prostě přišla. A zde se dostáváme právě k mým představám. V hlavě se mi zrodí nápad. Většinou ve formě výsledné podoby díla. Nápady, se kterými nejsem spokojená, odhazuji pryč (samozřejmě mentálně), a ty, které v sobě mají nějaký potenciál, rozvíjím dále, piluji detaily až do okamžiku, kdy jsem spokojená. Zde musím podotknout, že tato spokojenost se projevuje hřejivým pocitem u srdce a obrovskou chutí se hned pustit do realizace nápadu. V žádném případě to není spokojenost v hlavě provázená úvahami typu "to by se mohlo líbit".
A pak přichází chvíle, kdy zkoumám, jak představu přetavit do reality. Nemůžu se proto nechat svazovat způsoby, které se běžně používají, protože bych takto svého požadovaného cíle nedosáhla. Musím tedy přemýšlet, jak na to. Třeba u tohoto polštáře. Chtěla jsem tam kolečka v modré barvě, ale při použití klasické techniky, tedy aplikace, bych se z toho asi zbláznila. Proto jsem se rozhodla zvolit jednodušší cestu, kolečka nejdříve proquiltovat a pak vyplnit textilní barvou. A má představa byla naplněna.

Ale abych se vrátila k původní myšlence. Jestliže jedním způsobem svou představu nenaplním, mohu zkusit jiný způsob. Tím, že zjistíme, kudy cesta nevede, se nám zužují možnosti až nakonec narazíme na tu, která je ta správná. Proto není třeba výsledky, které úplně neodpovídají našim představám, považovat za chyby, ale za zkušenosti, díky kterým se dostaneme k cíli. A navíc nikdy nevíte, kdy se vám taková zkušenost bude hodit. Třeba v budoucnu budete chtít dosáhnout přesně takového výsledku, jako je ten, kterého jste v současnosti dosáhnout nechtěli.

I když výsledek barvení neodpovídal mé představě, přesto se mi líbil, a obarvené látky jsem využila na ušití dvou taštiček. Vlastně čtyř, ale dnes vám ukážu dvě. Jsou stejné, jen jinak barevné. Zvolila jsem pro ně jednoduchý vzor kamenů s vyplněným prostorem mezi nimi, aby se více zvýraznila barva prošití.









A na posledních dvou fotkách vidíte pokus o focení zátiší ve stylu starých holandských mistrů. To bylo totiž zadání posledního kola soutěže v klubu Nestejní na Fleru. Myslela jsem si, že to bude celkem brnkačka, ale při vlastním focení jsem zjistila, jak jsem se pletla. 
Základní problém je už to, že na Fleru, kam tyto fotky dávám, je titulní fotka čtvercová. Je proto vše nutné nacpat do čtverce. Dále to byla kompozice (moje první vypadala jako absolutní chaos), pak svělo přicházející zleva, zejména, když je zeď postavená tak, že přichází zprava, přítmí atd. atd. Prostě žádná sranda. Ale vyzkoušela jsem si to a i to se počítá Za pár dní vyjde blog a odkaz na něj pak najdete na mé facebookové stránce. Určitě se na něj podívejte, protože tam bude spousta krásných fotek. 

                          

Pro dnešek je to z mé stany vše, tak přeji všem hezký den i nadcházející víkend. Pro mě bude částečně pracovní, protože v sobotu v Táboře barvíme látky. A příští víkend vlastně taky, protože v sobotu 28. října se s některými z vás možná potkám v Prostějově na srazu patchworkářek. A s některými i v pátek 27. října, protože to zase budeme pro změnu barvit v Brně. Vím, že je to pátek, klasický pracovní den, ale kdyby se někdo přece jen chtěl utrhnout z práce, máme ještě jedno volné místo.

Jana